Tradice v Čechách

Také si nedovedete představit zimu bez tradiční české zabijačky? Vůně ovaru, jelítka, jitrnice a aby mráz tolik neštípal, hlty rumu. Zabijačky jsou společenskou událostí a nejde tolik o to, že si zaplníte mrazák masem, ale také o to se při potkat se známými a sousedy, popít, pojíst a dobře se pobavit.

Brusel nám chce vzít zabijačky?

Nedávno se však začala šířit republikou hrozivá zpráva: zabíjačky budou zakázané! A jako vše zlé, i toto nařízení měl mít na svědomí „Brusel“, tedy Evropská Unie. A to stačilo k tomu, abychom se začali spravedlivě rozhořčovat nad tím, že nám Unie chce opět sebrat naši tradici. Věc se má však ve skutečnosti trochu jinak a o osud českých zabijaček se zatím bát skutečně nemusíme! Unie skutečně chtěla připravit společnou legislativu pro zabíjení domácích chovných zvířat. Reagovala tak na zjištění, že v Rumunsku se zabíjejí zvířata bez toho, aby je před porážkou omráčili. To se však u nás neděje, takže můžeme zabíjačky pořádat klidně i nadále, jak jsme zvyklí. Podle Unie totiž mají členské státy pouze povinnost zajistit, aby se zabíjelo humánním způsobem, což se u nás splňuje.

Doma si zabíjejte, jak chcete

Pokud si doma pěstujete třeba prase a rozhodnete se ho zabít a pozvat své přátele, pak nemáte problém. Zákon totiž obsahuje výjimku, díky které můžete doma porazit jateční zvíře, mezi které se počítá prase, drůbež, králíci, ale i ovce a kozy. Sami si však už nemůžete zabít třeba krávu. Toto je však jediná výjimka, která je v zákonu zahrnuta. Jinak zákon mluví jasně – jateční zvířata musejí být zabíjena pouze na místech, která jsou k tomu určena, tedy na jatkách, a to pod odborným dohledem veterinářů. Nač narážíme? Ne zřídka kdy se na českých vesnicích konají tzv. obecní zabíjačky. Jde o oblíbenou zábavu, obec zakoupí urostlého pašíka, pozve řezníka, muziku a obecní slavnost může začít. A právě tyto zabíjačky se dostávají do problému se zákonem. Jde totiž o to, že pokud „zabíjí“ obec, nejde o zabíjačku v domácím hospodářství. A zákon zná pouze jatka, anebo domácnost, nic mezi tím. Obcím tedy nezbývá, pokud si nechtějí přidělávat problémy, zabíjačky všelijak kamuflovat jako soukromé akce. Na druhou stranu veterinární správa nemá sama za úkol po nepravostech pátrat a asi těžko bude tedy sama zjišťovat, kde se obecní zabijačky konají. Pokud však obdrží nějaké upozornění, je povinna konat a tak návštěva obecní zabijačky končí většinou pokutou.

Zabijaček se koná stále méně

Na druhou stranu čísla jasně ukazují, že domácích zabíjaček u nás ubývá. Např. v roce 2000 se zabilo zhruba 75 000 tun prasat a v roce 2008 to bylo již jen 25 000 tun. Důvody jsou hlavně dva. V první řadě se už zabíjení prasat tolik nevyplatí (porovnejte jen to, kolik stál metrák brambor před deseti lety a kolik stojí dnes) a hlavně se změnil náš životní styl, a to i na venkově. Mizí totiž klasické dvorky a místo nich se objevují třeba bazény, zvířata se nám pěstovat nechce, už kvůli tomu, že je to náročně na čas. Co myslíte, bude se za pár let zabíjet jen ve skanzenech a naše děti si budou myslet, že se kotlety vyrábí v továrně?

Pizza Coloseum

Zajít si „na dvojku“ je obzvláště mezi dívkami oblíbená kratochvíle. Víno je populární nápoj a pokud jdete do alespoň solidní restaurace, většinou postačí stolní rozlévané víno, které se mnohdy i míchá s vodou. Cena bývá většinou od třiceti do padesáti korun a jedná se o víno stolní, běžné kvality. Pro fajnšmekry nic moc, ale mnohým prostě plně postačuje.

Na Andělu dvojka, jinde celá láhev

S podobným přáním jsem zavítala do pobočky pizzerií Colosseum na pražském Andělu. Nebyla jsem sama, doprovázela mě kamarádka a také jsem měla sebou kočárek s malou dcerou. A jelikož se měla připojit ještě další kamarádka se svým dítětem, usedly jsme vedle dětského koutku. Takže jsme rozhodně nevypadaly na to, že si jdeme vychutnávat ušlechtilá vína. Během chvilky byl u nás číšník, který se okamžitě (aniž bychom si pročetly nápojový lístek) ptal, co budeme pít a pod nos nám strkal lístek jídelní a zajímal se, co budeme večeřet (bylo pozdní odpoledne). Poručily jsme si tedy okamžitě dvě dvojky, číšník doporučil půl litr a dvě skleničky a ještě se otázal, zda chceme víno italské. Přisvědčily jsme a mohly tak zabřednout do zajímavé a živé diskuse, jak už to holky umí… Zanedlouho přišla ještě další kamarádka a jelikož bylo víno dobré, objednaly jsme ještě jeden půllitrový džbánek. Překvapení se však dostavilo při placení. Číšník totiž po nás bez mrknutí oka chtěl 380 korun za půllitrový džbánek vína a tedy zhruba 150 korun za jednu „dvojku“.

Napále

Z hlediska zákona pizzerie nic špatného neudělala. V nápojovém lístku jsem později dočetla, že je zde skutečně nabízen půllitr italského vína za 380 korun. A víno bylo také skutečně dobré (i když rozdíl mezi běžnou lahví kolem dvou set a tou za šest set nějak posoudit nedokážu). Všechny jsme se však cítily pěkně napálené. Ano, člověk si má předem prohlédnout jídelní a nápojový lístek, aby věděl, kolik asi utratí, ale to, co nás v Coloseu potkalo, nelze nazvat jinak než olupováním za bílého dne. Protože pokud vám přinese číšník na objednávku „dvojky bílého“ to nejdražší víno, co má, nedá se to nazvat jinak než napálením zákazníka. A to v poměrně normálně vypadající pizzerii, kde např. víte, že za kávu  zaplatíte do padesáti korun. Rozhodla jsem se to tedy nenechat jen tak a požádala o vyjádření vedení firmy.

Selhání jednotlivce?

Nutno přiznat, že Coloseum zareagovalo okamžitě a že se k problému postavilo čelem. Věc se má zkrátka tak, že obsluha v Coloseu je motivována k co nejvyšším prodejům a tak si bohužel občas dopomůže všelijak… Byla jsem však ubezpečena, že jde o selhání jednotlivce, pracovní kolektiv byl prý upozorněn a varován, aby takto k prodeji nepřistupoval…  Těžko říct, nakolik si můžeme být jisti, že se podobná situace nebude opakovat. Motivovat lidi k vyšším prodejům je pro firmu asi dobrá věc (a konec konců se vám nestane, abyste na číšníka čekali hodinu s prázdnými skleničkami), ale dává se tak příležitost těm příliš podnikavým. Je tak na manažerovi restaurace, aby touhu svých podřízených ukočíroval a hosté tak neměli pocit, že jsou olupováni za bílého dne.

Michaela Kadlecová pro Pizzapasta.cz

Na začátku odpor proti McDonaldu

Angličtináři již vědí, že výraz „slow food“ je opakem výrazů „fast food“ a znamená doslova pomalé jídlo. Výrazy označují celosvětové hnutí za pomalé jídlo, tedy za takové, které je vyráběno z kvalitních lokálních surovin a které je také patřičně vychutnáno, na rozdíl od toho, které do sebe naházíte třeba v Burger Kingu. Hnutí vzniklo v zemi, která je dobrým jídlem a kvalitnímu potravinami pověstná – v Itálii, a to již v osmdesátých letech. Tehdy plánoval expandující potravinový řetězec McDonald otevřít další provozovnu v centru Říma…. Konkrétně poblíž známých Španělských schodů, na Piazza di Spagna. Proti tomu se postavila celá řada lidí, včetně italského novináře Carla Petrini. Bohužel, protestní akce se nepodařila a McDonald na Španělském náměstí ostatně stojí a funguje dodnes a na nezájem si rozhodně stěžovat nemůže.

McDonald stojí dál, hnutí se rozrůstá

Celá akce však přiměla Petriniho vytvořit hnutí, ke kterému se v první vlně připojilo 15 zemí a v Paříži jejich zástupci podepsali úvodní dokument. V současné době má hnutí na 100 000 členů, a to ve více jak 130 zemích světa. Svoje kanceláře hnutí otevřelo hned  v několika evropských zemích, Spojených státech, Japonsku a Chile. Kromě gastronomie se ale hnutí věnuje i ochraně živočišných druhů a rostlinných odrůd, provozuje např. banku semen.

Zaznívá i kritika

Hnutí Slow food však nemá pouze pochvalné reakce. Jsou mu totiž hodně často vyčítány levicové názory. Ostatně sám Petrini psal v sedmdesátých a osmdesátých letech své články pro italský komunistický list l’Unità. Hnutí je také směšováno s jinými antiglobalizačními hnutími, organizací Greenpeace, či stranami zelených s tím, že jsou jejich požadavky velmi podobné.

Slow food v Česku

Je jasné, že v socialistickém Československu nebylo možné v osmdesátých letech protestovat prakticky proti ničemu. Navíc fast foody se u nás jaksi nevyskytovali, naopak, zřízení prvního McDonaldu na pražském Václavském náměstí bylo přijato s velkou slávou. Hnutí tak funguje v České republice již od roku 2000, ale slyšet je o něm až v poslední době s tím, jak nastává renesance gastronomie a jídla. Hnutí informuje hlavně o zajímavých akcích a jeho činnost hodně zapadá do aktivit kolem farmářských trhů apod. Podporuje hlavně domácí a lokální výrobce, takže třeba informuje o tom, kde se budou prodávat pravá domácí vajíčka, nebo kam můžete zajít na pravou svatomartinskou husu. Takže nechat se informovat hnutím se určitě vyplatí a levicových myšlenek se u nás jistě nemusíte bát! Zatím jde totiž „jenom“ o dobré jídlo.

Michaela Kadlecová pro Pizzapasta.cz

čokoláda a káva

Mnozí z nás si zvykli chodit na ochutnávky vína, či třeba whiskey nebo jiných destilátů. Dnes již nemusíte ochutnávat pouze alkohol a riskovat bolehlav z nestřídmé konzumace. Vychutnat pod odborným dohledem si totiž můžete také kávu a čokoládu!

Ochutnávka kávy probíhá podobně jako u vína

Pokud byste chtěli vyzkoušet ochutnávku kávy, pak vám radím zapátrat na internetu, nebo se poptat ve vašem okolí v kavárnách, které na přípravu kávy skutečně dbají. Pokud vám někde podají espreso v čtvrtlitrovém hrnku, pak to asi nebude to pravé. Dále se ochutnávky pořádají třeba na veletrzích, které se týkají jídla a nápojů. Hodně často bývá… ochutnávka zaměřena určitým směrem – může jít třeba o kávu brazilskou, či kolumbijskou. Ochutnávka sama je hodně podobná té, kterou můžete znát třeba ze sklípku. Nejprve se vám dostane úvodního výkladu, kdy se dozvíte leccos o historii kávy a o  původu kávových zrn. Budete poučeni také o tom, jak se káva má připravovat a na jakých druzích kávových nápojů si můžete pochutnat. Poté se přistoupí k samotné ochutnávce. Nejčastěji se vzorky ochutnávají jako miniaturní espreso, ale může se vám také stát, že je káva zalita přiměřeně horkou vodou (voda by se totiž nikdy neměla vařit, měla by pouze varem přejít), speciálně zamíchána, aby si sedla a poté konzumována. Způsob přípravy se liší podle druhu kávy.

Degustovat se má přitom opět podobně jako u vína. Nedegustuje se pouze chuť nápoje, ale vzhled namleté kávy, poté vzhled připraveného nápoje a ovšemže také jeho vůně. Poté byste měli lžičkou nápoj zamíchat a na lžičku nabrat trochu kávové pěny a tekutiny a jedním rychlým srknutím (ač se to zdá jakkoliv nespolečenské) nasát do pusy. Káva se tak skvěle rozstříkne po celých ústech a vy si ji můžete patřičně vychutnat.

Čokoládu ochutnáte v Čokobance

Pokud kávu zrovna nemusíte, můžete vyzkoušet degustaci čokolády – ta snad chutná skutečně každému. Zapomeňte na „čokoládové pochoutky“, které si koupíte někde v diskontu. Rozdíl mezi touto pochutinou a luxusními vzorky na ochutnávce je jako mezi krabicovými splašky a luxusním vínem s přívlastkem. Čokolády existuje mnoho druhů, některé z nich jsou skutečně luxusní a hlavně – jde o skutečnou čokoládu s vysokým obsahem kakaa, která je dokonce v menší míře lidskému zdraví prospěšná. Ochutnávky čokolády se zatím pořádají jen díky Čokobance, jinak právě dovozci luxusních čokolád. Zde se můžete zúčastnit ochutnávek pro veřejnost, které se konají po celé republice, anebo si můžete nechat vytvořit ochutnávku na míru. Opět budete informováni o veškerém pozadí výroby čokolády, ale také o tom, jak se správně má degustovat. I zde se hodnotí vzhled čokolády a třeba také to, jak vám praskne v ruce, pokud ji rozlomíte. I na ochutnávce čokolády si jistě skvěle užijete. Oproti ochutnávkám vína a destilátů mají obě akce ještě jednu nespornou výhodu. Nebolí po nich totiž hlava!

Michaela Kadlecová

„tento festival končí 14. listopadu 2010 a tak neváhejte a rezervujte letenky“

„nenenchte si ujít nejzajímavější informace ze světa Top gastronomie“

Je na jídlo odborník skutečně každý?

Z nějakého zvláštního důvodu si my Češi myslíme, že na jídlo nepotřebujeme odborníky, ale že se na něj může profíkem lehce stát prakticky kdokoliv. Zatímco kázat veřejně o tom, jak se má správně nahazovat zeď, by si asi troufl málokdo, za zkušené a kvalitní kuchaře či znalce gastronomie se považuje každý druhý. Kuchařské umění je tak u nás snižováno a… přetrvává tak názor, že naučit se dobře vařit není nic složitého. Proto u nás najdete tolik pořadů, ve kterých radí televizní celebrity, jak vařit, co jíst, nebo kam si zajít na večeři. Kuchařek od nejrůznějších seriálových hvězdiček u nás vyšlo také přehršel!

Kdokoliv může dělat na internetu cokoliv?

S rozvojem internetu se může stát novinářem a spisovatelem kdokoliv, kdo má internetové připojení. Vytvořit si vlastní stránky je demokraticky umožněno komukoliv a také zde může kdokoliv publikovat, co chce a co nepřekračuje zákony. Pokud jsou články dostatečně atraktivní a psány čtivou formou, mohou si získat poměrně dost čtenářů. Jedním z posledních hitů je pasovat se do role kulináře a znalce jídla, protože se zdá, že právě psaní o jídle je velmi jednoduché, ať už jste původní profesí kdokoliv. Popularita těchto webů v čele se stránkami www.cuketka.cz utěšeně narůstá a lidé nadšeně hltají nejnovější názory na to, které restaurace je ta pravá, který recept je zrovna in a kde nakupovat nejlepší suroviny. Bohužel je však hltají poměrně bezhlavě.

Používejte vlastní hlavu

Ve většině případů však takové stránky tvoří a názory do široka hlásají naprostí laikové, kteří však vystupují v roli odborníků – koneckonců právě zmíněné stránky www.cuketka.cz provozuje profesí lékař. A to právě může být „kámen úrazu“, z jakého úhlu pohledu může totiž neodborník poskytovat odborné hodnocení? Netvrdíme, že žádný z laiků nemůže posoudit, který pokrm je dobrý či nikoliv. Dobře vám však radíme: nepřejímejte automaticky cokoliv, co se na internetu dočtete, ale zapojte vždy vlastní hlavu. Koneckonců: nechali byste si poradit při chřipce právě od kuchaře?

Michaela Kadlecová pro Pizzapasta.cz

11. listopadu přijíždí nejenom Martin na bílém koni, ale je to i den, od kterého se začne ochutnávat a prodávat tzv. svatomartinské víno. Pokud jste ho ještě neochutnali, pak máte tedy brzo příležitost to napravit!

Mladé víno je dobré víno!

Máte rádi víno? Pak asi víte, že se víno sice sklízí na sklonku léta, ale že je třeba, aby určitý čas patřičně zrálo. Přesto je však možné ochutnat zanedlouho už letošní sklizeň. Jde o tzv. mladé víno, které nemá sílu a chuť vína klasického a najdou se i jeho odpůrci. Ti tvrdí, že mladé víno je pouze jakýsi meziprodukt a že pít ho je jako jíst těsto, ze kterého má teprve vzniknout koláč. Svatomartinské víno získalo svůj název podle dne, kdy se prvně ochutnává nové víno. Tento den končila… vinařům,kteří pracovali u sedláků, služba a bylo zvykem to patřičně oslavit. A to ochutnáváním nového vína  a pořádnou pečínkou. A říkalo se, že pakliže se povede svatomartinské víno, povede se také celý ročník.

Svatomartinské se vyrábí z mnoha odrůd

Svatomartinské víno se vyrábí jak z červeného, tak bílého a růžového vína. Jsou pro něj vhodné vždy určité odrůdy, např. u bílého vína jde o Müller Thurgau, Veltlínské červené rané a Muškát moravský. Jelikož se jedná o víno mladé, je svatomartinské lehké víno ovocných podtónů, která má obsah alkoholu většinou pod 12%, takže by vás z něj hlava bolet neměla. Víno po nalití do skleničky krásně perlí. Jako svatomartinské přitom nemůže být označeno jen tak ledajaké víno. Jde o vína, která prohlédne a ochutná odborná porota, která je složena z vinařů a sommeliérů a rozhodně neprojde cokoliv! Např. v roce 2008 bylo přihlášeno 253 vzorků vín a známku „Svatomartinské víno“ obdrželo 211 z nich. Takže to, co si s touto známkou zakoupíte, by mělo skutečně stát zato!

Ochutnávky jsou po celé republice

Svatomartinské víno se začne prodávat 11.11. a dát si ho můžete na různých pouličních ochutnávkách, které se budou v rámci propagace vína konat po celé republice. Oslavy mladého vína budou často doprovázeny zábavou, jako je třeba cimbálová muzika, takže ti, kdo milují folklór si mohou skutečně užít! Pokud si chcete svatomartinské pořídit domů, můžete ho koupit poměrně běžně i v samoobsluhách. Doplníte ho nejlépe svatomartinskou husou, ale hodí se také třeba husí játra, či pečený candát.

 Svatomartinské víno má u nás jistou tradici, ale zejména po revoluci muselo čelit celosvětově proslavenému mladému vínu z Francie -  Beaujolais. Jde také o mladé víno, které se začíná prodávat pouze o pár dnů později než naše svatomartinské – zvykem je začít prodej vždy třetí čtvrtek v listopadu. Mezi oběma typy vín je však hned několik… rozdílů. Jednak francouzské  Beaujolais pochází ze dvou tzv. apelací, zatímco Svatomartinské víno je hodně různorodé – odrůd, ze kterého se vyrábí může být spousta.  Beaujolais navíc staví na celosvětové proslulosti a také na perfektním marketingu. Koneckonců stojany oznamující, že  Beaujolais je tu, najdete v každé větší samoobsluze. Je ale určitě potěšitelné, že o českých svatomartinských vínech je slyšet stále více!

Michaela Kadlecová pro Pizzapasta.cz

Magdaléna Dobromila – česká kuchařská superstar

Pokud se zeptáte Čecha na nejznámějšího českého kuchaře či kuchařku, pak vám jistě bude skoro každý jmenovat Magdalénu Dobromilu Rettigovou. Ta však nebyla pouze známou kuchařkou a autorkou kuchařské knihy. Naopak jednalo se o ženu poměrně emancipovanou s mnoha zájmy! Ačkoliv byla vychovávaná německy, později se provdala za Jana Rettiga a díky jeho působení se z ní stala vlastenka a také národní buditelka. Magdalena Dobromila byla ve své době také poměrně známou spisovatelkou, ale sláva jejích ostatních děl zcela bledne před majstrštykem – kuchařskou knihou Domácí kuchařka aneb pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky české a moravské. Rettigové obrat „vraž do toho tucet vajec“ je dnes proslavený a její kuchařka se obecně bere jako dílo s recepty velmi nezdravými a dnes prakticky nerealizovatelnými. A přitom málokdo asi její kuchařku (která vycházela ještě na začátku dvacátého století) četl. V kuchařce je poměrně hodně… místa věnováno receptům z hovězího masa, které se tehdy konzumovalo více než vepřové, ale věnuje se zde i jehněčímu, skopovému, drůbežímu, telecímu či kůzlečímu. A pokrmy obsahují i poměrně dost lokální zeleniny, byť v tepelně zpracované formě. Všechny recepty byly Magdalénou Dobromilou plně vyzkoušené ve škole vaření, kterou sama provozovala.

Sandtnerová – stálice do dneška

Zhruba o sto let později než kuchařka Magdalény Dobromily Rettigové vyšla další velmi důležitá kniha, plná originálních a zásadních receptů. V roce 1926 totiž vydala svou kuchařku Kniha rozpočtů a kuchařských předpisů Marie Janků-Sandtnerová. Tato kniha vychází dokonce doteď a inspiraci touto knihou a původ svých receptů přiznává hned několik známých kuchařských es. Jedná se totiž o dílo velmi moderní, ve kterém už tehdy jeho autorka vyjádřila mnoho názorů, se kterými můžeme dnes jen souhlasit. Sandtnerová byla totiž velká propagátorka zdravé stravy a už tehdy třeba hlásala, že se ve většině případů stravujeme příliš těžce a nezdravě. Snažila se také přinášet do jídelníčků co nejvíce ovoce a zeleniny a omezovat tuky a cukry. A recepty, které v kuchařce najdete, jsou široce použitelné i dnes.

Marie Rosická – české vaření v Americe

Kuchařskou knihu Národní domácí kuchařka česko-americká vydala Marie Rosická v roce 1907. Šlo o knihu, která vyšla za velkou louží a obsahovala recepty české kuchyně, ale nejenom ty. Vznikla totiž pro české emigranty do Ameriky a pro hospodyňky, které chtěli dál vařit českou kuchyni, ale v amerických poměrech. Bylo tedy třeba upravit míry potraviny na unce či libry a přizpůsobit také surovinám, které bylo možné v Americe sehnat. Přesto jde o dílo plné pravého českých pokrmů, včetně třeba posvícenských koláčů, hovězí polévky s knedlíčky, nebo třeba smaženého kapra.

Michaela Kadlecová pro Pizzapasta.cz

 O vaření se mluví čím dál tím více a pořady o něm patří k těm hojně sledovaným. Naštěstí z  obrazovek ubývá pořadů, kde byly hlavními hvězdami televizní celebrity, ale nastává příklon k tomu, že v pořadech o vaření vystupují praví kuchaři.

Kuchaři místo seriálových hvězdiček

To má skutečně logiku, protože kdo jiný by měl o vaření mluvit a předvádět ho, než odborníci, kteří vaří celý život? V současné době mají svůj pořad o vaření všechny hlavní televizní stanice a kuchaři, kteří pro ně vaří se do jisté míry staly skutečnými celebritami – píše se o nich v seriózních novinách i bulváru, diskutuje se o nich a mají své příznivce i odpůrce. Jaké jsou tedy nejznámější televizní „cooking show“ a kdo jsou jejich hvězdy?

TV Prima – Na nože!

Pořad Na nože má v hlavní roli stejně jako v předchozím pořadu Ano, šéfe! Osobu pro někoho kontroverzního Zdeňka Pohlreicha. Jde o osobnost velmi výraznou a pro Primu naprostou trefu do černého, která se v předchozím pořadu… nesmazatelně zapsala divákům do paměti. Pro některé diváky byl Pohlreich těžce skousnutelný svým nadužíváním vulgarit, ale nutno přiznat, že mu je ukládala hlavně jeho role v pořadu Ano, šéfe. Co Zdeňku Pohlreichovi rozhodně nelze upřít, je na naši zemi velmi vysoká míra profesionality a že zkrátka umí. Pohlreich ke konci osmdesátých let emigroval do Austrálie, aby se posléze vrátil a své nabyté zkušenosti zúročil při vedení vlastních podniků. Ty si však otevřel až relativně pozdě – před několika lety. V současné době pokračuje v přípravě pořadu Na nože, ve kterém vystupují zkušení či začínající kuchaři. Bohužel na úspěch pořadu Ano, šéfe se nepodařilo navázat a nový pořad tolik rozruchu nevzbudil. Kdo ví, zda se ještě Pohlreichův potenciál na obrazovce plně využije.

TV Nova – Babicovy dobroty

Kuchařská hvězda televize Nova Jiří Babica se často bere jako přímá konkurence Zdeňka Pohlreicha a média baví rozdmýchávat válku mezi nimi. Pravdou je, že oba aktéři tvrdí, že jeden k druhému nenávist necítí, i když se profesně rozhodně neuznávají. I když se o Jiřím Babicovi často mluví jako o „provozovateli půjčovny lyží“ (což je skutečně předmět jeho podnikání), je pravdou, že i on má kuchařské vzdělání a vyučil se pražských hotelech Ambassador a Palace. Vařil také v zahraničí. Jeho pořadu se připisuje velká neprofesionalita, hlavně pohrdání klasickými recepty a jejich úpravou podle vlastního uvážení. Babica má však mnoho fanoušků a ti se velmi často vymezují právě proti Zdeňku Pohlreichovi. Ten podle nich vaří pouze pro bohaté, zatímco Babicovy recepty jsou prý pro obyčejného člověka.

TV Prima – S Italem v kuchyni

Emanuele Ridi, primácký Ital v kuchyni, provozuje v Praze restauraci už mnoho let, ale televizní hvězdou se stal poměrně nedávno. Úměrně s tím stoupla také popularita jeho restaurace. Rodák  italské Sardinie nemá klasické kuchařské vzdělání. Jde údajně o vystudovaného ekonoma, který do Prahy za svým otcem utekl před vojnou. Jeho prarodiče však provozovali restauraci, takže měl k vaření blízko od malička. V Praze si našel manželku a domestikoval se zde, takže zřejmě neplánuje, že by odsud prchal. Sám přiznává, že jeho úspěch staví zejména na receptech, které získal od své babičky a také na kvalitních surovinách, které i dováží a prodává ve vlastním obchodě.

Česká televize – Kluci v akci

Pořad České televize Kluci v akci staví na dvojici mladých moderátorů, Filipovi Sajlerovi (1979) a Ondřeji Slaninovi (1984). Pořad se vysílá už přes pět let a i tento pořad si našel určité kritiky, který oba moderátory viní z neprofesionality a z toho, že svůj obor ne zcela ovládají. Oba však mají klasické kuchařské vzdělání, vedou vlastní restauraci a pořad se má vysílat i nadále.